Jak čas plynul kolem mě, já pomalu s ním. Občas jsem dával najevo, že to tu řídím já, a že si sám rozhodnu, co je pro mě nejlepší. Ne vždy mi to bohužel prošlo. Inu tak to chodí a postupně jsem si na to zvykl.

Pomalu jsem poznával, že čas je život. A jak jsem tím životem běžel kupředu, poznával nová a nová zákoutí. Třeba voda. Nejdřív to nebylo ono, ale nakonec jsem si cákání a cachtání opravdu oblíbil.

Horší to bylo se sněhem. Ona ta potvora studí a je s ní pěkná zima. A když k tomu ještě navíc fouká vítra... a u toho se jako mám učit lyžovat? Nikdy! jedině, že by se oteplilo a sníh přestal studit a při každém pádu nezalízal tak blbě za rukávy.
Jo to mi byly čtyři, když jsem v pohodě sjížděl kdejakou černou sjezdovku v okolí. Zajímavé, tady jsem zvítězil - sníh přestal nesmyslně studit.

Začalo léto a v mém 4letém věku bylo konečně třeba naučit kolo jezdit. Ne, že by kolo neumělo jezdit. To jo! Jenže mě nechtělo poslouchat. A že mu to trvalo, než jsem ho to naučil. A kolik jsem se kvůli tomu navztekal. Ale nakonec se vše povedlo a jezdím na kole jako drak! Okolní kopečky mi jsou už teĬ malé. V pohodě zvládnu na Certovy kameny, na Křižák do lázní a zkrátka všude, kde vede silnice. Např. z Křižáku do města přes les... to nebylo ono. Tam už mě nikdo nedostane. Voda totiž úplně vymlela lesní cestu a nedalo se normálně jet. Voda jedna zlobivá, povodňová!